Já jsem měla ráda zvířata už hodně dlouho. Jako malá jsem si nedokázala představit, že bych byla doma bez zvířat. A protože my jsme doma stále měli nějaké zvíře, takže jsem byla zvyklá, že kdykoli přijdu domů ze školy, tak se mám doma s kým pomazlit. Navíc mí rodiče oba dva měli velmi náročné zaměstnání, kdy velmi často také zůstávali přesčas. Takže si mí rodiče řekli, že když mi pořídí psa a kočku, tak to bude v pohodě. To třeba když oni nebudou doma a já přijdu ze školy. A musím říct, že mě tohle vůbec nevadilo, byla jsem za to vděčná, že na mě doma vždycky někdo čeká, když jdu ze školy. Můj pejsek se mnou byl patnáct let. Vydržel se mnou až do vysoké školy a bohužel můj pejsek potom zemřel, protože byl hodně nemocný a už nešel zachránit. Prý by ani operace nepomohla a já jsem z toho byla velmi smutná. Smutnila jsem asi půl roku a asi mnoho lidí by to tak měla taky.
Nedokázala jsem si představit, že je můj pes už se mnou nebude. A bohužel kočička zemřela o rok dříve. Myslíme si, že zemřela, protože jsme ji ale nikde nenašli, možná nám utekla a nebo někde zemřela o čemž ale vůbec nemáme ani ponětí, bohužel. Vůbec si nevíme rady. Kočky jsou totiž v tomto ohledu hodně záludné, protože prý když jsou někdy nemocné, tak odejdou z domova.
Vůbec nevím, co je na tom pravdy, ale vůbec na to nechci myslet jsem hodně citlivá duše a musím říct, že jakákoliv smrt zvířátka anebo nemoc mě velmi trápí a bolí mě to na srdci. A jaké zvířátka máte doma vy, pokud nějaká máte? Mám třeba například babičku, která by doma zvíře vůbec nesnesla. Víte, o na bydlí ve městě, takže ona se prý zvířat štítí. Každé zvíře má podle ní jenom blechy, je nemocné a smrdí a je špinavé. Ale to není pravda. Jenomže někomu to prostě nevysvětlíte a ten dotyčný si bude stát za svým. Ale nikoho nikdy nepřemlouvám, aby měl rád zvířata.