1. Neumíme hodiny, a neplánujeme se to naučit. Pracovní doba je od sedmi do desíti, ale my se do obchodu dobýváme už v šest čtyřicet, a velký nákup se rozhodneme udělat v devět padesát pět. Pro lidi, co v obchodě pracují, nekončí pracovní doba s posledním zákazníkem. Musí obchod uklidit, vytřít, a připravit na další den. Opozdilci znamenají, že někomu ten den dost možná ujede poslední metro.
2. Máme idiotské otázky. Jistě, jste zákazník, a nemáte povinnost vědět všechno o tom, jak obchod funguje, ale některé dotazy jsou prostě idiotské. Například oblíbená fráze „můžete se podívat dozadu?“ V představách mnoha nakupujících je „vzadu“ jakýsi magický prostor, kde věci rostou ze země podle toho, jak si zákazník umane. V reálu je to většinou ale malý prostor s několika krabicemi špatně prodejného zboží. Nebo otázka „vy tu pracujete?“. Ne, jenom mě prostě strašně baví chodit okolo v zářivě oranžovém tričku a s jmenovkou.
3. Vždycky známe vedoucího nebo chceme mluvit s manažerem. Zejména se tuhle kartu pokoušíme hrát na sotva plnoleté brigádníky a brigádnice. Nezáleží na tom, že v devadesáti procentech nám vedoucí řekne úplně to samé, co ten brigádník, prostě to vždycky musíme mít oficiálně potvrzené z těch nejvyšších míst. Hlavně dívkám se to stává několikrát za den, takže bychom se konečně mohli naučit to nedělat.
4. Obchody mají svá pravidla a zákony, ale nám to prostě nedochází. Zejména se to týká reklamací. Po internetu koluje fáma, že vždycky existuje možnost zboží vrátit do 14 dnů. Není to pravda, ale stejně se budeme do krve hádat. Pojďme se prostě smířit s tím, že existují pravidla a že obchody mají svá, někdy nepochopitelná, pravidla. Některé zboží se prostě vracet nedá, na některé existují limity nebo jiná omezení. Samostatnou kapitolou jsou pak věková omezení. Mnoho lidí pod osmnáct si neuvědomuje, že jejich „frajeřina“, když se na ni přijde, je obrovský průšvih někoho jiného.